Krkavčí múza

Detailní popis produktu

Když Krkavčí múza vyšla v roce 1992 v Odeonu, kritika ji označila za knihu „rozlišování a generačního vymezování“ (Pavel Janáček), za v české esejistice ojedinělý dušezpytný ponor, plný sebeobnažující naléhavosti, ale rovněž jemné ironie a intelektuálního odstupu. Podobně jako Traktát o chatrných divech je i Krkavčí múza esejem introspektivním, přetékajícím pochybnostmi o smyslu literatury a dosahu básnického slova v postbaudelairovské epoše a v nivelizované době, kdy beletrii negativně přesahují média a průniky jiných, zejména virtuálních realit. Autor se své necitelné a drsné múze vyznává z pocitu jakési permanentní nepatřičnosti, nesounáležitosti s amúzickým okolím a s životní pragmatičností zdevastovaným světem, ve kterém by patrně bylo nejvhodnější mlčet, vzdát se slova a jeho moci. Pro takové niterné nasměrování k mlčenlivosti shledává Jamek hned několik důvodů. Prvým je mnohonásobná devalvace literárního poselství v moderní a postmoderní době. Básník v ní znamená málo nebo nic. Píše pro úzký okruh stejně naladěných duší. Za druhé se ani nemůže opřít o prozíravého literárního kritika, protože i kritický soud zakrněl a ztratil objektivnost. I řeč, kterou básník vede a jíž neodbytně vyvrhuje ze své duše, přestává být veřejnou záležitostí v aristotelském slova smyslu a mnohdy se jako bumerang vrací do autorových niterných propastí, z nichž se s vnějším světem obtížně komunikuje. V tomto pokřiveném světě už literatura není zrcadlem jevů a věcí, ale spíš labyrintickým útvarem, nedýchatelným prostorem, hermetickou uzavřeností. V Krkavčí múze, ale také v esejistické tvorbě a literární publicistice z devadesátých let, si Jamek uvědomuje naléhavou potřebu navrátit básníka do veřejné obce, učinit z jeho privátní a málo srozumitelné řeči znovu nástroj frekventující ve společnosti. Tím oživuje i dávný baudelairovský paradox zavrženosti a prokletosti básníka, který skrze nejhlubší ponížení, ale rovněž násilným, častokrát i provokativně zlým činem, jakýmsi nietzscheovským gestem „přehodnocení“, může vymanit řeč z prokletí devalvace a dehonestace a tím – jak píše Jamek v Krkavčí múze – „znovu vynalézt knihtisk“. Jistěže se do takových úvah promítla autorova zkušenost z totality, která ovšem podle jeho názoru neskončila pádem ideologického nátlaku, ale transformovala se v nový a možná ještě zrůdnější diktát ekonomického barbarství a odcizenosti, který už v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století diagnostikovali mj. francouzští intelektuálové a existencialisté typu Sartrova a Camusova. Rovněž problém současné literatury je podle Jamka otázkou existenční a navíc oddělenou od existenčního problému literátova. Cituji z Krkavčí múzy: „…jediné vhodné doporučení je tedy psát, a psát s tímto vnitřním postojem, který vylučuje grafomanii: (…) psaní je prostě jedna z mnohých lidských činností, a pramálo záleží na tom, kdo jsem já, který je provozuji. Svůj život si musím prožít jako všichni. Psaní je v něm.“ Takový přístup k tvorbě, vylučující předem její terapeutickou i společensky pedagogickou roli, je přesný, ale také dualistický a rozpolcený. Jamek si je dobře vědom nebezpečného rozhraní mezi intelektuálem a umělcem. (http://www.czechlit.cz/autori/jamek-vaclav/)